Deník odbarvené blondýny

Hubnutí je téma, které řeší snad každá žena. A nevyhnula se mu ani spisovatelka Božena Svárovská. Jak se s dietami poprala? A proč doopravdy začala řešit svou váhu?

Seděla jsem nedávno s Nejvyšším, který řídí v práci naprosto všechno, a když pošle šéfredaktorku před jednáním s klientem přelíčit, tak jí nezbude než se zvednout a jít. Probírali jsme pracovní věci a když jsme se blížili ke konci, významně se na mě podíval a řekl: „Neměla bys držet nějakou dietu?“ Spadla mi brada.
Jsem za ty roky v časopisech zvyklá na spoustu věcí, dokážu jedním tahem odsunout ruku klienta z mého zadku, aniž by mi zastavil inzerci, umím kopnout chlapa, který to přežene, v baru tak dobře, že skončí pod stolem, ale oznámení mého šéfa, že jsem normálně tlustá, mi vyrazí dech. Tak jen kývnu a odcházím. „Nebo si vybártruj liposukci,“ poradí mi, když za sebou zavírám dveře.
Mám co dělat, abych nezačala brečet v kanceláři jeho asistentky, jsem pořád ještě od porodu hormonálně rozhozená, takže prostě občas brečím. Na záchodech, aby mě nikdo neviděl. Zaběhnu dovnitř. Slzy nikdo neviděl, ale nejspíš si budou myslet, že zvracím, jako pár dalších holek u nás v práci.
Kouknu na sebe do zrcadla. Možná jsem malinko přibrala, ale to se přece v těhotenství ženám stává a za tři měsíce od porodu se to úplně shodit nedá. Jenže to asi Nejvyššího nezajímá. Nejspíš budu muset něco vymyslet. Jenže co se dá dělat, když už jste všechno vyzkoušela a ještě bez valného výsledku.
Moje Dietní zkušenosti
Musím se přiznat, že mám tu neskutečnou výhodu a nemusela jsem nikdy moc řešit diety. To že jsem nemusela, ovšem neznamená, že jsem neřešila. Spokojená a nepolíbená hubnoucím šílenstvím jsem byla do chvíle, než jsem poprvé vešla do budovy vydavatelství a potkala se s partou inzertních děvčat ve společné kanceláři. První den jsem si ještě ťukala na hlavu, když si sotva padesátikilové holky poměřovaly tuky na bocích a celulitidu na stehnech, ale pak jsem zaslechla jejich hovor v kuřárně.
Začalo mi hlodat v hlavě, jestli náhodou nemají pravdu, když si myslím, že padesát osm na stoosmdesát centimetrů je opravdu hodně. A jak vám něco takového jednou vleze do hlavy, už se toho nedokážete nikdy zbavit. Každou myšlenku, kterou zasadím v hlavě, si dokážu vypěstovat do zrůdných rozměrů, a tak jsem o pár týdnů později pochopila, že jsem tlustá kráva, které nezbývá nic jiného než začít brát prášky, aby nežrala.
Je zvláštní jak jednoduché je pro normální holku sehnat „zlatá vejce“, která jsou jen na lékařský předpis. Celý příspěvek →

ON mě opět donutil opustit krásné hlavní město a vyrazili jsme za známými do děsivých krajů venkovských. Naštěstí cílem nebyla úplná samota, ale příjemný hotýlek v kraji tří přehrad a úžasném houbařském ráji (což chápete, že mě tak vzrušovalo, že jsem nemohla dospat, haha). On mi musel slíbit, že nejdál, kam budu muset z hotelu odejít je venkovní terasa na oběd. A dodržel to.
Když jsem se odtrhla od svého notebooku, vylezla z postele a nakoukla do jídelního lístku na prosluněné dřevěné terase, byla jsem příjemně překvapená. Čekala jsem jen děsivé hotovky ozvlášťněné smažákem a mohla jsem si vybrat z lepších jídel, než ve většině pražských obědových podniků. Chtěla jsem být za dámu, ale místo salátu jsem se nechala ukecat na kus masa. On se skvěla bavil s kamarády a já si sedla , že se chvilku budu opalovat, ale za pár minut byl číšník i s jídlem zpátky. A byl to ten steak, který by se klidně mohl srovnat třeba s tím z Cowboys v Nerudovce (jenže za poloviční cenu). Jsem jen blondýna a rozhodně ne recenzent restaurace, ale tady to bylo všechno nějak jinak… Číšník bleskovka, jídlo výborné, prostředí milé a všichni kolem spokojení. Takže jsem si řekla, že je něco špatně a ON se s nimi domluvil, aby se mi tu líbilo, protože mě sem hodlá po svatbě uklidit do nějakého venkovského domku…
Dám si na něj pozor. Ale vám sem cestu mohu jen doporučit…

Bude i dort s mým portrétem. Takže na těch pár minut budu slavná. Kdo bude chtít fotku se mnou. Anebo knihu s podpisem všech známých osobností. Navíc slíbil i Roman Hamrlík, že dorazí…

Ženská občas může mít těžké odbobí (o tom já vím svoje, protože těžké období mám skoro pořád), a když se v té době okolo ní motá někdo s praxí vymývače mozků, je to prostě pech. Ivetě se to stalo už poněkolikáté. A tentokrát brutálněji než jindy…
Pokud je někdo dlouhodobě vystaven psychickému tlaku, stane se, že prostě přestane jeho osobnost fungovat, jak má, a potom je náchylnější k ovládnutí. Spousta lidí takhle končí v zajetí nějaké podivné sekty.
A to se stalo i Ivetě.
„Báječný hudebník“ ŠIMISAN promine, ale to, co se teď děje okolo Ivety, je jasné, jen místo HOSANA nebo AMEN se u nich křičí HEJA HEJA.
Taky se dostávají do extatických stavů, ve kterých se nesmyslně objímají.
Nabíjejí se energií.
Bezmyšlenkovitě vykřikují do prázdna, jak jsou šťastní.
Jejich pohyby připomínají křečové stavy.
A hlavně jsou tak mimo, že je veškerá sebekontrola pryč a oni podléhají davové euforii, kterou v nich nějaký podivný guru vyvolává.
Až se Ivetě jednou podaří uniknout na chvilku z dosahu vymývače – třeba pojede natáčet někam do Polska novou píseň – možná se podívá realističtěji na poslední svoje účinkování a pochopí, že to bylo opravdu její poslední. I když se vlivu sekty zbaví, ukáže se, že tentokrát překročila hranice, ze kterých se nedá vrátit zpět. Takže Heja Heja je možná labutí písní Ivety Bartošové a proto je mi jí líto. Protože by si možná zasloužila nějakou lepší odrhovačku…

Jsem blondýna a tak když mi někdo řekne, že je něco trendy, tak jak mula jdu a chci se tam ukázat. Jeden z klientů se zeptal, jestli už jsem byla v restauraci Ichnusa na Smíchově, že to je tak úžasný podnik a trendy a skutečná ryzí atmosféra Sardinie a já musel apřiznat, že ne. Tak mi hned objednal stůl a já místo sezení s kámoškami vzala matku a jejího nového přítele na večeři.
Nejdřív mi trvalo podnik najít, nemohla jsem nějak uvěřit, že tohle je restaurace a ne jen otevřený bar s večerkou. Ale číšník byl mile milý, usadil nás a pak už jen poletoval s vodou, vínem a džusem. Jen na jídlo se pořád neptal. Tak jsem se zeptala já. Nabídl předkrmy a zase běhal s vodou a ptal se, jestli je všechno v pořádku. Přinesl předkrmy, které byly celkem fajn (fajn znamená, že bych se neposadila na zadek, ale dalo se to sníst – nakonec byly to nakrájené sýry), ale pořád se nikdo neptal na jídlo. Tak jsem se zase zeptala já a číšník slíbil, že pošle kuchaře. Přišel kluk, který možná bude dobrý kuchař, ale rozhodně není zvyklý na komunikaci s lidmi. Řekl nám, co má a co z toho umí uvařit. Máma na něj koukala jako blázen a její přítel se zeptal na steak. Kuchař ho měl a tak ho prý připraví. Já jsem se rozhodla pro rybu, ale měl samé, co neznám. Chvilku jsme se dohadovali, což ho asi už štvalo a tak mi dal najevo, že tomu nerozumím. Do toho se rozjela máma a začala se ptát na těstoviny. Ve chvili, kdy kuchař zrudnul, jsem jí objednala něco a zase běhal číšník s vodou a vínem a pořád se ptal, jestli je všechno v pořádku. Mezitím přišla asi majitelka a začala si s námi povídat. Ne, že bych nějak toužila slyšet z mámina sexuálního života, ale nedostali jsme se ke slovu, za to jsme po patnácti minutách věděli, že majitelka pojede cestovat po Indii a co tam hodlá vidět, ale naše jídlo pořád cestovalo jinde. Jen voda v rukou číšníka kroužila zlověstně kolem. Nakonec to dorazilo. Moje ryba byla naprosto děsná – nejsem žádná recenzentka restaurací, ale nebyla prostě rovnoměrně propečená a ani rovnoměrně ochucená, ale to neměnilo nic na tom, že mi ani trochu nechutnala. Steak nebyl krvavý, ale zato byl na povrchu přepepřený a taky trochu tuhý… Normálně bych si stěžovala, jenže tenhle podnik je prostě trendy, takže bych asi vypadala jako blbka. Dopili jsme čerstvou vodu a vyšli do stmívajícího se Smíchova. Matka mi oznámila, že se hodlá zase vdát a její přítel tahal ze zubů zbytky masa a já přemýšlela, jestli není lepší zajít na párek v rohlíku, abych doma neluxovala ledničku.
Tak nevím, jestli mám přiznat, že nejsem trendy anebo podnik doporučovat dalším známým…

Nevím, jakým zázrakem se mi podařilo přesvědčit JEHO, abychom vyrazili do divadla. Ale přišel domu dřív, dokonce si převlékl košili a kravatu, bez které jindy nevyráží ven, nechal ve skříni (což bylo dobře, protože na Karlštejnském nádvoří by byl asi jediný, protože všichni ostatní dorazili ve sportovním) a byl ochotný se se mnou vláčet z parkoviště u řeky nahoru na hrad. Po cestě si ani nestěžoval, takže jsem se cítila malinko slavnostně (taky upoceně, protože to je dálka a výška).
Úžasná atmosféra hradního nádvoří byla trochu narušená sardinkoidní tlačenicí židlí a lidí, ale když se začalo ochlazovat, aspoň jsme se navzájem hřáli…
Představení je úžasné, tedy Karel Roden je úžasný (i když mám trochu problém představit si ho jako stránoucího, tloustnoucího a utrápeného pantátu – úředníčka) a celé představení je postavené na jeho komediálním talentu. Jana Krausová je mu v patách, ale ve vypjatých hysterických scénách mu nestačí, prostě jsem jí nevěřila, že zuří, řve a byla by schopná ho zabít. Zatímco Roden si může dovolit postavu pilovat, zdálo se mi, že Krausová ji honí a nevystačí s dechem.
V průběhy hry jsem se přestala smát, protože mi nějak začalo docházet, že to není zase tolik k smíchu, protože je to víc pravda… Nakonec jsem se chvilku dívala na NĚJ a došlo mi, že k tomuhle my dva taky směřujeme… Naštěstí si Roden pochutnal na viagrách a celá hra jakoby nabrala na tempu. A smích zahnal všechny chmurné myšlenky. A ty se vrací až dnes…
Takže jestli se chcete pobavit a zároveň se podívat do vlastní budoucnosti, jděte na hru O LÁSCE. Pokud vás ovšem výkřiky: „To je jako u nás doma,“ víc trápí, než rozesmívají, připravte se na trochu psychoanalýzy. Na Karlštejně bylo ale dost lidí, kteří se bavili mnohem víc (a netrápili ani trochu), když mohly přiznat, že se díváme k nim do obýváku…