UKÁZKA ZE DENÍKU ODBARVENÉ BLONDÝNY 4 Proč jsem ráda, že nejsem vysloužilá modelka

Miluju módní přehlídky. Dávají mi pocit výjimečnosti, když všechno ostatní selže. Tedy pokud nemluvíme o módních přehlídkách, které se používají v nákupních centrech jako lákadlo na venkovany k nákupu ve slevovém obchodu. Protože ty vám žádný pocit výjimečnosti rozhodně nemohou dát, když se tlačíte za provazem mezi funícím upoceným úchylem (který doufá, že některý z modelů bude průsvitnější, anebo dojde k nehodě a on to stihne vyfotit na svůj předpotopní foťák, aby se u toho večer mohl bavit) a dámičkou z výprodeje (která se snaží světu namluvit, že všechno od Louis Vuitton, co má na sobě, je rozhodně pravé z nějaké kolekce, kterou výrobce oficiálně nepředstavil světu, protože o podobných modelech nikdy nikdo neslyšel). Mám na mysli ty velké přehlídky, kterých je v Česku tak deset do roka (naštěstí všechny v Praze). A když se na ně dostanete, znamená to, že stojíte za to. Sedíte si mezi pražskou smetánkou a můžete zvedat nos nahoru, protože aspoň pro tento večer jste jedna z nich (trochu to kazí thajské přítelkyně obstarožních pracháčů, protože si se svou rolí nedají pokoj ani tady a lížou svým dědoušům ucho).
Takže pozvánka na jednu z nejhonosnějších přehlídek roku mi pochopitelně udělala radost. Najednou jsem mohla problémy
posledních dnů zahodit za hlavu a jít si užívat do lepší společnosti.
Chtěla jsem vzít Jeho s sebou, ale zase musel zůstat sedět v práci, takže jsem pozvala kamarádku. Stejně si to jako holky víc užijeme
a jako zadaná se nemusím stresovat, že budu vypadat zoufale sama.
Sice ještě nepředvedu svoje těhotenské břicho (protože vypadá spíš, jako když vypiju víc vody), ale nějak mě ten stav uklidňuje.
Moje kamarádka Mirka je na tom hůř. Nedávno se vrátila z Itálie, kde začala před deseti lety jako modelka a skončila jako opuštěná
stárnoucí milenka, která si z luxusního bytu v Římě mohla odvézt jen svoje oblečení. Bylo mi jí líto, a tak jsem jí u nás dala práci (pořád
ještě dokáže zblbnout pár klientů a dostat z nich víc peněz než všechny mladé holky, které skáčou do postele moc brzo).
Sešly jsme se o chvilku dřív, protože před přehlídkou je fajn zaskočit na vínko nebo kafíčko. Máte už lepší náladičku a hlavně přijdete mezi
posledními, a tak nemusíte sledovat trapné panáčkování celebrit, které se přišly nechat vyfotit. Mirka dorazila právě ve chvíli, kdy jsem si
vybrala minerálku a zelený čaj, a jak jsem ji zahlédla ve dveřích, věděla jsem, že to byla špatná volba doprovodu. Měla na sobě
úžasné bílé šaty s rudým drobným vzorkem, které byly sexy už na ramínku a na jejím těle modelky doslova zářily. A já jdu jen ve svých
oblíbených černých šatičkách z butiku na periferii. Budu jak její chudší kamarádka, i když to mělo být naopak. Jestli má podobných
hadříků z bytu v Římě ještě víc, nedopadla zase tak blbě. Já jsem za roky vztahů s bohatými muži vyhrála pár ošoupaných luxusních
kabelek a nějaké šperky…
„Nevypadá to nějak divně?“ zeptá se, když přijde ke stolu. Nevím, jestli čeká, že jí ty šaty budu nějak chválit, to se přepočítala, mrcha
jedna.
„Ne, dobrý,“ odseknu a naliju si minerálku, kterou mi číšník postavil na stůl a zůstal civět s otevřenou pusou na Mirku (proč mně se něco
podobného nikdy nepovedlo?).
„Dám si to samé,“ zapiští na pingla Mirka a elegantně se usadí proti mně.
„Zdá se mi, že všichni divně civí, tak jsem si myslela, že to vypadá nějak nepatřičně,“ usměje se a já přemýšlím, jestli je tak zákeřná,
anebo jí to fakt nedošlo, protože je hloupá.
„Jste jen nepatřičně sexy,“ přitočí se k našemu stolu nějaký podivín od vedle. Ale můj vražedný pohled mu srazí nasbírané sebevědomí,
a tak jen něco zakoktá a zmizí.
„Nějak na to nejsem zvyklá, protože Tonino mě tak hlídal. Za tohle by mu klidně utrhl ucho, protože byl tak divoký,“ mluví o poznání
tišeji, aby k sobě nelákala dalšího úchyla. Jenže jeden ještě přijít musí, a to číšník. Když se mu podaří vylít minerálku na stole tak
nešikovně, že mi část chrstne do klína, zvednu se a dám mu facku.
Na pár vteřin ztichne celá restaurace. Běží k nám nějaký vedoucí a hrozně se mi omlouvá. Mirka se neudrží a při pohledu na číšníka
s rudou tváří se začne řehtat na celé kolo. Asi bych se měla vztekat, ale začnu se smát taky. Seberu si kabátek a odcházíme. Vedoucí ani
nechce, abychom mu platily.
Už dlouho jsem se tak nezasmála a na přehlídku bohužel půjdu s mokrým klínem. Doufám, že si nikdo nebude myslet, že jsem se
pomočila.
Vyrazily jsem moc brzo, a tak do sálu jdeme mezi prvními. Je to stejné jako kterákoli jiná přehlídka, takže si sedneme na svoje místa
a pozorujeme lidi.
„To jsem nevěděla, že tu taky jedou profesionální společníci,“ ukáže Mirka na nesourodý pár naproti nám. Vypadají jako matka se synem,
jen kdyby se k ní tak nelísal. Matinka má na sobě modrý kostýmek s kožešinovou aplikací okolo odporně velkého výstřihu, odkud se
jí tlačí ven špatně udělané silikony, a synáček je svalnatý, ulízaný a dokonale oháknutý mladík.
„Tak z toho je mi zle,“ zašeptám, ale nebylo to dost potichu a matinka si nás asi všimla. Mávne podivně rukou a ze tmy za židlemi se vynoří
skutečná lidská gorila. Něco mu pošeptá a on se na nás podívá. V tu chvíli mě polije studený pot. Takových lidí se bojím, protože jsem
viděla pár zbouchaných známých a není to hezký pohled.
„Možná bychom měly vypadnout,“ nakloním se k Mirce, ale ona je v klidu.
„Neboj, řeknu mu jednu větu, kterou mi poradil Tonino a bude klid, uvidíš,“ dívá se po jiných lidech.
A pak se za námi vynoří ten obrovský chlap a chce, abychom se zvedly, Mirka se k němu nakloní, pošeptá mu něco do ucha a on zmizí
stejně rychle, jako se objevil.
Matinka chvilku zmateně kouká, protože doufala, že se nám bude smát do obličeje, ale když s ní gorila promluví, lehce se ukloní a pozdraví
nás. Oplatíme jí pozdrav a já zapomenu zavřít pusu.
Chci se Mirky zeptat, co to mělo znamenat, ale přehlídka právě začíná.
Poslední známý obličej přiběhl na své místo a na molu se rozehraje hra světel. Je to přehlídka jako všechny předchozí, ale já se tentokrát
necítím být součástí toho všeho. Neznám větu, která donutí nějakou mafiánskou babku, aby nás pozdravila.