Proč nejsem PsycholožkA

Všichni se zbláznili, anebo jsem si prostě jen vytáhla krátkou sirku. Nejenže musím vyřešit svůj zásadní problém s NÍM, navíc na mě každý valí svoje problémy a chce, abych je řešila. Je jasné, že jestli psychologové jsou sexuální devianti (jako ten můj, co se mi pokoušel namluvit, že nedořešený vztah s tátou nejlépe vyřeším, když mu to udělám třeba pusou) a do kostela se lidi bojí, protože někde slyšeli, že tam chodí jen staré babky, tak si zadarmo vylévají srdíčka u svých naivních přátel, jako jsem třeba já. Začalo to jednou v pondělí, když přišla bývalá tlustá šéfová do mojí kanceláře a začala vyprávět o dítěti, které by tak moc chtěla. Kdybych ji pár let neznala a nevěděla, že mám před sebou nejlepší chorobnou lhářku na světě, asi se rozbrečím. Tak dojemné představení to bylo a já, i když jsem se v duchu musela chechtat, ji nemohla vyhodit, protože ta mrcha by hned běžela za Nejvyšším, aby mu vyprávěla, jak s ní odmítám přes jeho jasné nařízení spolupracovat. Jen jsem doufala, že zůstane u miminka, které čekala se svým bývalým přítelem a musela ho dát pryč, když ji opustil kvůli mladší holce, a teď jí tolik to miminko chybí (má to samozřejmě ještě další záludnost, kterou jsem s inkriminovaným mužem nedávno probírala na pracovní schůzce – on totiž o žádném vztahu s Tlustou nic nevěděl, a dokonce spolu ani nic neměli – jenže to jí nemůžu říct, protože by vytvořila nějakou další a delší historku).
Konečně jsem se jí zbavila a začala pracovat na tabulkách, které Nový ředitel tolik miluje (jsem si skoro jistá, že ho vzrušují, protože když mi tam minule objevil chybu v součtu, výskl vzrušením naprosto stejně, jako když jsem ho nachytala s jednou z asistentek v plné akci v kanceláři), ale s nevěrným manželem se přišla svěřit jedna z asistentek. Ona je ukázkový případ holky, která chtěla někoho skvělého, ale zapomněla na čas, a tak skončila s vysloužilým barmanem, který dělá kariéru jako realitní agent (nechci nikoho urážet, ale tohle je ta nejhorší kombinace povolání a takřka stoprocentní jistota, že jste si pořídila domů idiota se silnou náklonností k alkoholu a syndromem věčného playboye).
Jako správná manažerka jsem vyslechla její příběh o dvou dětech a manželovi, který domu pravidelně nosí různé drobné pohlavní choroby, které určitě chytá jen z ručníku v posilovně a blond vlasech v jejich rodinném autě, aniž bych jí řekla, že jestli není blbá kráva, tak ho nakope do prdele. Ještě než porodím dítě, tak budu manažerem roku. Nakonec jsem ji jen pohladila po hlavě a řekla, že má nádherné děti, pochválila ji v práci a vyhodila její jméno ze seznamu lidí na vyhazov z nadbytečnosti. Vypadla a já zamkla kancelář. Potřebuju klid na práci. Jenže telefon jsem vypnout nemohla a cizí čísla musím brát, kdyby volal nový klient anebo Nejvyšší na kontrolu mojí pracovní morálky. Takže jsem zvedla svého známého, který by byl rád kamarád, ale nemáme nic společného a navíc mi ani nemůže nijak pomoc, takže jeho snaha je marná. Proto vůbec nechápu, proč zavolal právě mně, když potřeboval poradit s novou přítelkyní. Možná existuje nějaký seznam někde na internetu, kde je napsáno, kdo právě vylosoval funkci dobrovolného psychologa, a já jsem v něm na prvním místě.
Ráda bych ho odbyla, ale on je neskutečně asertivní (až jednou potkám autora těch kurzů asertivity, které jsem v mládí musela po večerech sledovat v České televizi, tak ho umlátím lopatkou na uhlí, protože jediné, co si z toho všichni zapamatovali a neustále praktikují, je zaseknutá gramofonová deska). Takže jsem byla nucená sledovat příběh jeho lásky k jedné celebritce od prvního setkání na sjezdovce přes náhodné setkání na golfu až k prvním polibkům na silvestra. Bylo by to jak z červené knihovny, kdyby se ona nepokoušela vycouvat a vrátit se ke svému příteli. Vzhledem k tomu, že můj známý je sice poměrně bohatý muž, ale zároveň dost škrt, vypadá to, že milá celebritka chtěla nového sponzora, aby se nenudila, ale když se ukázalo, že tady to nepůjde tak jednoduše, tak couvá. Jenže tohle asi slyšet nechce a já jsem dneska za diplomata, a tak se pokouším najít něco, co by ho mohlo potěšit. Musí to být věta, která mu dodá sílu, a přitom pochopí, že to asi není láska na celý život.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptá se, protože má pocit, že už dost dlouho mlčím.
„Je to děvka a jde po prachách,“ vypadne ze mě najednou úplně něco jiného, než jsem chtěla říct. Je jasné, že tohle slyšet nechtěl, protože stihne jen vzdychnout: „Cože?“
Já mu pak raději rychle položím telefon, protože dalším vysvětlováním bych to ještě mohla vylepšit, v tom jsem totiž dost dobrá. Když je konec, musím se začít smát. Jak asi koukal, když mu konečně někdo řekl pravdu. Kdyby se na sebe poctivě koukl do zrcadla, asi by ho ani nenapadlo zkoušet sahat mezi sice neúspěšné, ale známé herečky. Jen doufám, že dneska už nikdo nebude chtít poradit, protože jsem vyčerpala veškerou energii na poslouchání cizích starostí. Navíc mě začalo zase píchat v břiše a nemůžu si dát panáka ani prášek, takže si jdu lehnout.
„Kampak, už máš hotové tabulky?“ chytí mě při odchodu Nový ředitel. No tedy chytí, normálně se srazíme ve dveřích, na něj venku čeká jedna z děvčat z účtárny a já mizím domů. Z mého pohledu pochopí, že já pochopila, a tak spolkne další věty a pustí mě první do dveří. Recepční se zašklebí, a když se na něj otočím do prosklených dveří, naznačuje svým oblíbeným gestem, na co se asi Nový ředitel právě chystá. Asi by mu nebylo takhle do skoku, kdyby tušil, že je na seznamu nadbytečných, který se právě dává po celé firmě dohromady.