proč nedostatek sexu nikomu neprospívá…

„Myslíš, že to je v pořádku, když je devět večer a ty pořád sedíš v práci,“ křičím na NĚJ do telefonu. Vím, že to je k ničemu, protože za poslední měsíc jsem podobně křičela dvacetkrát a jediný výsledek, ke kterému jsme došli, je jeho nocování na gauči v obýváku.
„A co sex? Už jsme ho úplně vynechali?“ vyhýknu vzteky závěrečnou větu. Po ní se toiž vždycky rozbrečím a prásku telefonem. To je na dlouhodobém vztahu super, že už přesně víte, co bude následovat. Když se konečně uklidním, přemýšlím, jestli mělo smysl mu vůbec telefonovat. Moje kamarádka Markéta by řekla, že nemělo, protože chlapa nezměníš a když se mu pokoušíš něco vysvětlit, tak o tobě bude jen říkat kamarádům, že jsi hysterka. Jenže její metoda není taky ideální, protože naposledy ji přítel vyhodil z bytu tak rychle, že si ani nestihla pořádně zabalit kufr. Nikdo se mu nedivil, protože na upoutávání jeho pozornosti si pozvala svalnatého chlápka z posilovny a když už se konečně její přítel vrátil z práce domů, byla se svalnatcem mnohem dál, než původně plánovala. Tedy tak daleko, že ani její brýlatý boháč s pivním bříškem a pleší to nemohl přejít jako roztomilou hloupost. Uvažovala na chvilku, že se nastěhuje rovnou ke svalovci, ale ukázalo se, že jediná hezká věc, kterou ten muž vlastní je jeho tělo, protože byt byl obouchaný a prázdný s madrací na zemi a kuchyňkou ze sedmdesátých let (a ne ve stylu retro, spíš ve stylu humus). A na tohle dobrodružství je každá holka po třicítce moc stará a Markéta navíc ještě trochu moc rozmazlená.
Zapnu si televizi a začnu uvažovat, jestli je vztah s NÍM přesně to, co jsem od životy čekala. Pokud pominu romantické představy pokřivené dětskou naivitou, mladickou poblázněností a americkými ucajdanými filmy a postavím lásku cynické realitě naší doby, stejně musím říct, že tohle neodpovídá vůbec v ničem aspoň kompromisně ideálnímu vztahu. Všechno se ve mě bouří, aby se hned zvedla a zabalila mu věci do kufru a vyexpedovala ho z bytu. Jenže zdravý rozum naštěstí emocionální nestabilitu tlumí. Kamarádka něco podobného udělala a dneska nemá ani ten byt a ani pořádného chlapa, musela se nastěhovat k rodičům a každý večer poslouchá lamentování svojí mámy o vnoučatech, kterých se asi nikdy nedočká. Nedávno mi volala, jestli se nemůže na pár dní u mě schovat. Odmítla jsem ji, protože mi leze na nervy. Vlastně to není úplně její chyba. Mě totiž leze na nervy úplně každý. A to hned ze dvou důvodů. Jsem totiž každý večer sama už několik měsíců a tak jsem si odvykla na lidi, jediný koho snesu je doktor Mázl z ordinace na Nově. A ten druhý je trochu prozaičtější. Je to nedostatkem sexu. Už si ani nepamatuju, když jsem si ho užila naposledy. Měla jsem víc sexu, když jsem byla sama. Vlastně vždycky jsem měla víc sexu, protože teď nemám žádný. ON je totiž pořád v práci. A uřž se mi zase chce brečet a taky zuřím, kdyby se mi teď dostal do rukou, asiu mu nafackuju.
Cvakl zámek u dveří. ON se vrací domů. Takhle brzo. Nesmí vidět, že jsem brečela. Rychle se snažím opravit rozmazaný make-up.
„Miláčku jsi doma?“ zeptá se, jako bych mohla být někde jinde. Kdyby do dveří nevešla jako první velká růžová kytice, asi bych začala ječet. Takhle se jen blbě usmívám. Přivezl dokonce i večeři z naší oblíbené restaurace. Sice bych raději jedla tam, ale to by se asi nelíbilo majiteli, kdybychom mu prováděli na na stole všechno, co se odehrálo doma.
Nemá cenu popisovat, co všechno jsme vyzkoušely, protože o sexu prostě nikoho nebaví číst. Ale jsem spokojená, uspokojená a šťastná. Jak jsem jen mohla pochybovat o našem naprosto dokonalém vztahu…