Proč je mi líto Ivety Bartošové

Ženská občas může mít těžké odbobí (o tom já vím svoje, protože těžké období mám skoro pořád), a když se v té době okolo ní motá někdo s praxí vymývače mozků, je to prostě pech. Ivetě se to stalo už poněkolikáté. A tentokrát brutálněji než jindy…
Pokud je někdo dlouhodobě vystaven psychickému tlaku, stane se, že prostě přestane jeho osobnost fungovat, jak má, a potom je náchylnější k ovládnutí. Spousta lidí takhle končí v zajetí nějaké podivné sekty.
A to se stalo i Ivetě.
„Báječný hudebník“ ŠIMISAN promine, ale to, co se teď děje okolo Ivety, je jasné, jen místo HOSANA nebo AMEN se u nich křičí HEJA HEJA.
Taky se dostávají do extatických stavů, ve kterých se nesmyslně objímají.
Nabíjejí se energií.
Bezmyšlenkovitě vykřikují do prázdna, jak jsou šťastní.
Jejich pohyby připomínají křečové stavy.
A hlavně jsou tak mimo, že je veškerá sebekontrola pryč a oni podléhají davové euforii, kterou v nich nějaký podivný guru vyvolává.
Až se Ivetě jednou podaří uniknout na chvilku z dosahu vymývače – třeba pojede natáčet někam do Polska novou píseň – možná se podívá realističtěji na poslední svoje účinkování a pochopí, že to bylo opravdu její poslední. I když se vlivu sekty zbaví, ukáže se, že tentokrát překročila hranice, ze kterých se nedá vrátit zpět. Takže Heja Heja je možná labutí písní Ivety Bartošové a proto je mi jí líto. Protože by si možná zasloužila nějakou lepší odrhovačku…