Proč Asi nejsem dobrá dcera

Maminka se rozhodla vdát se.
Asi bych měla jásat, protože to znamená, že její touha zasahovat mi do života bude o trochu menší, jenže já radost nemám. A není to, že bych jí nepřála štěstí, toho ať si užívá naplno, jen by mi s tím nemusela dělat ostudu. No, jak jinak se dá nazvat to, že si bude brát Myšáka, což je kluk, který chodil na střední o třídu níž než já a po celé tři roky se mě pokoušel naprosto trapně balit (což jsem matce nikdy neřekla, protože by si stejně myslela, že na ni jen žárlím a pokouším se jí pokazit štěstí – jako když se za mnou do postele pokoušel dostat jeden z jejích milenců, když jsem jí přijela navštívit ještě na venkov, toho blbečka jsem musela vší silou kopnout mezi nohy, ale máma mi jen tvrdila, že to je moje hloupá žárlivost na její úspěchy u mužů, které se podle ní s těmi mými vůbec nedaly srovnat – asi je hloupé připomínat, že ten její milenec musel druhý den hledat tajně v mém pokoji zuby, které se mu podařilo upustit při slintání nade mnou). Od svatby jí nedokázalo odradit ani moje oznámení, že bude babička. Dokonce, když jsem jí tuhle radostnou událost oznamovala, tak dělala, že ji neslyší a dál mi vzrušeně vykládala, že koupila Myšákovi latexovou masku, která má jediný otvor, a to na pusu. Tak jsem jí ještě jednou oznámila, že jsem těhotná a ona jen tiše kývla. Prostě se rozhodla, že teď babičkou nebude, tak já jí to vnucovat nechci. Doufala jsem sice, že mi možná poradí s tím, jak to mám JEMU oznámit, ale tak nějak se ani nezeptala, s kým to mám. Jen mi nabídla, že mi tu masku ukáže, a tak jsem raději vypadla, protože maskou to začíná a nějakým vibrátorem to může skončit (nejsem sice prudérní, ale některé věci mohou ve vztahu matka a dcera zůstat tabu).
Teď už ale máma žije jen svatbou. Ještě bych chápala, kdyby se vdala tajně, stejně nemá už co ukazovat, ale to ne, ona chce pořádat velkou okázalou svatební veselici, kde se před všemi svými známými chce předvést, jakého to uhnala po tátovi báječného chlapa. Nejspíš hodlá pozvat i všechny svoje bývalé, aby jim mohla ukázat, o co přišli, když ji nepožádali o ruku oni.
Bude to ta největší trapárna na světě a já bych se jí chtěla vyhnout. Jenže ona chce, abych jí svatbu dosvědčila. Copak nemůže existovat nějaký zákon, který by podobné věci zakazoval z důvodu ochrany psychického zdraví dcer (jen doufám, že si nevybere nějaké šaty a nebude předvádět podvazek)?
Jdu s ní na oběd a pokusím se jí to všechno vymluvit, anebo aspoň zkusím mluvit o zdraví svého miminka, které by nemuselo tu námahu zvládnout. Musím si sehnat nějakého známého doktora, který by mi dokázal napsat omluvenku. Stejně mám jít na kontrolu do porodnice, tak tam někoho uplatím.
„Tak to jsi nečekala, že se tvoje stará máma stihne vdát dřív než ty a to ani ještě nejsem těhotná,“ usmívá se matka škodolibě. Má v poslední době nějakou neodolatelnou touhu se mnou ve všem soutěžit. „Hm, nečekala,“ přiznám po pravdě a v tichosti přejdu tu hloupou poznámku o tom, že ještě není těhotná (věřím – tedy spíš doufám – že v jejím věku je těhotenství jen velká nereálná děsivá bublina).
„Tak vidíš, že to jde sehnat si atraktivního manžela,“ trumfuje a rozvalí se do židle jako nějaká královna. Polknu poznámku o atraktivitě jejího nastávajícího a i to, že bych si raději uřízla ruku než se Myšáka dotknout, a spokojeně se usmívám. Celý ten oběd bude hodně náročný, a tak se nesmím rozčílit hned na začátku, protože pak bych mohla potratit.
„A co jsi chtěla probrat, maminko?“ usměju se a objednám nám dvě minerálky. Matka si přiobjedná dvě deci bílého (pokud chlastá, tak chápu, proč se chce vdávat za toho idiota).
„No, měly bychom se domluvit, co si vezmeš na sebe, abys vypadala jako krásná, ale důstojná svědkyně. Nerada bych, abys zase soutěžila s nevěstou o nejvíc sexy šaty. Ráda bych na svatbě vypadala opravdu nejkrásněji,“ říká naprosto vážně, ale já mám co dělat, abych se neutopila ve sklenici vody. Kdy se naposledy máma viděla v zrcadle? Asi to není opravdu hezké a jednou možná budu mít taky tak podivnou postavu, jakou disponuje ona, ale nejspíš budu soudná a nikdy nikomu nebudu tvrdit, že jsem krásná. Pokývám hlavou, aby byla spokojená a přemýšlím, jak jí říct, že na tu svatbu opravdu nechci jít.
„To jsi hodná, stačí, že se tam bude prsit Blažena,“ řekne mezi dvěma loky bílého vína.
Tak ona pozvala i svoji největší nepřítelkyni z bývalé práce (pamatuji si, jak na mém maturitním plese soutěžily, která rychleji svede našeho učitele tělocviku, byla jsem z toho úplně hotová, protože okolo něj kroužily, ale táta mě tehdy uklidnil – řekl, že se nemusím bát, protože maminka je sexy jen pro někoho, kdo ji miluje, možná chtěl dodat, že nikoho takového nezná, ale zachoval se rodičovsky a poslední větu zalil v krku deckou slivovice).
„A proč si ji zvala, mami?“ ujede mi, i když vím, že tahle otázka protáhne náš oběd minimálně o půl hodiny. Matka dopije víno, mávne na číšníka, že by si dala další, a začne mluvit. O půl hodiny později, když před nás konečně přistane jídlo, na chvilku ztichne, tak jí chci říct, že na svatbu nehodlám jít. Ale do toho se u našeho stolu objeví Exmiláček a zdraví se s mámou, pak se mnou, pak dostane pozvání na svatbu a blahopřeje mámě, pak na mě máma prozradí, že jsem těhotná, on mi s naprosto smutnýma očima taky blahopřeje a sedne si k nám. Slíbí, že přijde na svatbu, a já jsem z jeho blízkosti podivně rozrušená, až se mi zatočí hlava. Vypiju vodu, omluvím se a zmizím na záchod. Koukám na sebe do zrcadla a najednou mám silný pocit, že se podobám svojí mámě mnohem víc, než jsem si myslela. Posadím se na záchod a začnu brečet. Nemá to žádný důvod, jen se mi strašně chce. Tak bulím a utírám si oči opatrně toaleťákem. To jsou určitě ty hormony.