O lásce s Karlem Rodenem…

Nevím, jakým zázrakem se mi podařilo přesvědčit JEHO, abychom vyrazili do divadla. Ale přišel domu dřív, dokonce si převlékl košili a kravatu, bez které jindy nevyráží ven, nechal ve skříni (což bylo dobře, protože na Karlštejnském nádvoří by byl asi jediný, protože všichni ostatní dorazili ve sportovním) a byl ochotný se se mnou vláčet z parkoviště u řeky nahoru na hrad. Po cestě si ani nestěžoval, takže jsem se cítila malinko slavnostně (taky upoceně, protože to je dálka a výška).
Úžasná atmosféra hradního nádvoří byla trochu narušená sardinkoidní tlačenicí židlí a lidí, ale když se začalo ochlazovat, aspoň jsme se navzájem hřáli…
Představení je úžasné, tedy Karel Roden je úžasný (i když mám trochu problém představit si ho jako stránoucího, tloustnoucího a utrápeného pantátu – úředníčka) a celé představení je postavené na jeho komediálním talentu. Jana Krausová je mu v patách, ale ve vypjatých hysterických scénách mu nestačí, prostě jsem jí nevěřila, že zuří, řve a byla by schopná ho zabít. Zatímco Roden si může dovolit postavu pilovat, zdálo se mi, že Krausová ji honí a nevystačí s dechem.
V průběhy hry jsem se přestala smát, protože mi nějak začalo docházet, že to není zase tolik k smíchu, protože je to víc pravda… Nakonec jsem se chvilku dívala na NĚJ a došlo mi, že k tomuhle my dva taky směřujeme… Naštěstí si Roden pochutnal na viagrách a celá hra jakoby nabrala na tempu. A smích zahnal všechny chmurné myšlenky. A ty se vrací až dnes…
Takže jestli se chcete pobavit a zároveň se podívat do vlastní budoucnosti, jděte na hru O LÁSCE. Pokud vás ovšem výkřiky: „To je jako u nás doma,“ víc trápí, než rozesmívají, připravte se na trochu psychoanalýzy. Na Karlštejně bylo ale dost lidí, kteří se bavili mnohem víc (a netrápili ani trochu), když mohly přiznat, že se díváme k nim do obýváku…