Moje kamarádka dorazila na pravidelné setkání klubu neprovdatelných v pekelné náladě a s novým oškubaným účesem v narůžovělé blond barvě. U ní je sice špatná nálada úplně normální vzhledem k tomu, že je jí skoro třicet pět a posledních deset let si dokázala udržet chlapa maximálně tři měsíce (a to jen protože byl měsíc na chlapské potápěčské výpravě v Austrálii a zapoměl jí před odjezdem oznámit, že se s ní rozchází, protože si našel jinou), ale tentokrát to bylo horší. Tak jsem se jí ani nemohla pochlubit, že já už vlastně do klubu neprovdatelných úplně nepatřím, protože můj vztah se zase o kousek posunul ke svatebnímu průvodu. A to jsem to měla tak krásně připravené a těšila jsem se, jak mi budou závidět, že jsem na tom o malinko líp, než ony.
Rozhodla jsem se jí udělat radost a tak jsem se s ní přivítala kikinkovsky – což ona miluje, protože si myslí, že to je trendy (chvilku jsem na ní solidárně pištěla, jak moc jí to sluší a afektovaně jsme se líbali na tvář). A bylo to naposledy, co jsem to udělalala, protože jsem nedávno pozorovala nějaké patnáctky, jak to dělají před klubem a bylo mi za ně hanba – takže to rozhodně není trendy.
Vrátila jsem se ke své skleničce bílého vínka, abych polkla projev o svojí dokonalé lásce, protože bych možná taky mohla dostat do huby. Bylo takové trapné ticho, protože žádná z holek nechtěla rozjet debatu o zoufalství, kterou to vždycky končí, než nás taxíky malinko opilé rozvezou do našich bytů.
„Jsem úplně v hajz…“ vyhrkla najednou kamarádka slovo, které normálně padá až po první litru vínka. „Já jsem totiž začala recyklovat svoje bývalé…“
Bohužel to řekla tak nahlas, že celý podnik utichnul, a to i přestože jsou tu na naše výlevy zvyklí, protože se tu klub neprovdatelných schází pravidelně jednou za měsíc už několik dlouhých let. Dělala jsem, že mezi nimi nesedím, protože mezi pátravými pohledy od ostatních stolků byl i jeden z mých významných klientů a zrovna jemu jsem nechtěla naznačit, že patřím mezi nezadané holky (mohl by to pochopit trochu jinak a zase by se pokoušel o sexuální výpady).
„Normálně recykluju svoje bývalé, beru jednoho po druhém znovu do svojí postele a nejhorší je, že si dělám naděje. Myslím si, že se možná změnili a mohlo by z toho něco být…” ucedila o poznání tišeji, takže ostatní hosté se zase začali věnovat vlastní zábavě.
Nálada v klubu byla na bodu mrazu, i holky, které na tom zatím nejsou tak špatně, si představili, že se jim to stane. Jediná asistentka Míša se usmála, ale ona je malinko mentálně zaostalá a navíc zamilovaná do svého ženatého exmilence.
Najednou jsem proti ní seděla a intenzivně přemýšlela, co jí mám říct, když má pravdu. Tady ji nemůžu utěšovat, protože to by byla hrozná lež, jakmile se začnete vracet ke svým bývalým, jste na pokraji pasti. Jiná kamarádka říkala, že návraty k bývalým jsou stejně nechutné, jako vracení se k použitému toaletnímu papíru.
Kromě toho, že se mi dělá špatně z toho přirovnání, s ní musím souhlasit, protože z návratů nikdy nekouká nic dobrého. Na první pohled se může zdát, že se změnil a pominuly důvody, kvůli kterým jste s ním nemohla vydržet, ale první pohled vždycky klame. Chlapi se totiž nedokážou změnit, jen svoje špatné vlastnosti mohou lépe maskovat a třeba i dýl, ale jednou se vrátí.
Můj bývalý žil s maminkou, bylo mu skoro třicet a nechával se obskakovat. Přestěhoval se ke mě, ale občas jezdil spát domů, nechával si prát a žehlit od mámy. Tak jsem ho po pár týdnech trápení vrátila zpátky. Bylo to tak uvolňující, že jsem nemusela každou neděli sedět u té podivné paní na děsivém rodinném obědě. Uteklo pár spokojených let a v jedné slabší chvilce jsem se s ním srazila v baru. Chvilku jsme povídali, plynule přešli v flirtování, o chvilku později k líbání a pak přešli do mého bytu. Zdál se tak jiný, dospělejší a dokonce ani hned ráno nevolal mámě, kde se zdržel. Bylo to nadějné a já si začala vysnívat budoucnost. Probrala jsem se v neděli na obědě u králičí pečínky. Ještě odpoledne jsem ho poslala domů a ve svém bytě si hodila nohy na stůl. Nezměnil se, i když v sexu byl o malinko lepší, byl to pořád maminčin kluk.
Pohladím kamarádku po vlasech – měla by změnit kadeřníka, protože tohle jí vážně nesluší. Chtěla bych jí říct něco povzbuzujícího, ale co se na recyklování chlapů dá říct povzbuzujícího, když to je jedna z mála recyklací, která sebou nenese nic dobrého…
psáno pro časopis MyLife
