Jak by vypadal deník odbarvené blondýny, kdyby Božena Svárovská byla ve skutečnosti Jáchym T.

Táhla sama špinavou ulicí. Je černočená noc, obloha je podivně temná a měsíc jen tak probleskává občas z kouře komína teplárny. Cítí smrad, který se sem táhne od špinavé řeky. V nonstopu na konci ulice vyhodili nějakého ožralu, nemůže ani stát na nohou, a tak když se pokusí vymočit, počurá si boty. Nadává, řve na neexistujícího nepřítele a houpavým krokem táhne k domovu.
Ví, že by tu teď neměla být, mladé dívky jejího věku by se téhle staré tovární čtvrti měly vyhnout, ale něco ji sem přivedlo. Podivná síla, která ji vytáhla z voňavé postele, je stále silnější. Jak prochází touhle špinavou čtvrtí, uvědomuje si, že je něco většího než její dosavadní život plný zlatavé přetvářky. Podívá se na nebe, měsíc na moment překoná kouř a hodí jí silný paprsek do roztoužených očí. Ano, dneska je na správné cestě, ale nesmí se zastavit, nesmí udělat tu chybu, že se zase vrátí do svojí ulity, která ji dusí. Ví to, že musí dál. Ta síla ji vede a měsíc jí ukazuje směr. Opilec zapadl do nějakého domu a ulice je úplně prázdná, jen neonová reklama zahraničního pivovaru bliká do noci jako maják pro ty, kteří se uprostřed noci ztratili v temném městě.
Ale to není případ Boženy. Ta cítí, kam má jít. Dívá se nahoru nad město, kde končí rozbořené ulice a začíná neupravovaný lesík.
Rozběhne se, už dlouho neběžela takhle rychle. Spadne jí jedna bota, ale nechá ji ležet, nepotřebuje ji.
Dneska je silnější. Necítí chlad ulice, protože ji pálí kůže. Už vyběhne na lesní půdu, asfalt nechala daleko za sebou, jako celé město, jako
svoje staré já. A je na palouku, kam svítí paprsky měsíce. Její křik se mění ve vytí. Ona se mění, strhává ze sebe šaty a odhazuje je pryč.
Už je nepotřebuje, není člověk.
Je vlčice, silná, divoká.
Vyje na měsíc a tančí. Tančí vlčí tanec.
Jsem tu, matko přírodo, jsem zpátky a dnešní noc vládnu, říká všem noční tanec vlčice.
Ale někdo nepochopí, že dnes je ona vládce.
Na konci planiny zaslechne šramot.
Zastaví se v jediné vteřině a nastraží slechy.
Někdo tam je!
Nějaká kořist. Vyrazí prudce tím směrem.
Žene ji zabijácký instinkt. A oběť nemá žádnou šanci, než se stihne vzpamatovat, už do něj vlčice zabodává svoje drápy.
Trhá mu kůži, vykusuje maso.
Je hladová.
Chlemtá teplou krev. Byla i žíznivá.
Když dokončí lov, lehne si do trávy unavená, ale spokojená. Splnila svůj úkol.
Teď může nakrmit svoje mláďata v doupěti.
Je šelma, ale i matka.
A to potřebovala vědět, proto ji dneska síla vytáhla z postele. Proto vyrazila do temného a špinavého města. Musela poznat, kolik odvahy
v sobě Božena má…