Deník odbarvené blondýny

ON mě opět donutil opustit krásné hlavní město a vyrazili jsme za známými do děsivých krajů venkovských. Naštěstí cílem nebyla úplná samota, ale příjemný hotýlek v kraji tří přehrad a úžasném houbařském ráji (což chápete, že mě tak vzrušovalo, že jsem nemohla dospat, haha). On mi musel slíbit, že nejdál, kam budu muset z hotelu odejít je venkovní terasa na oběd. A dodržel to.
Když jsem se odtrhla od svého notebooku, vylezla z postele a nakoukla do jídelního lístku na prosluněné dřevěné terase, byla jsem příjemně překvapená. Čekala jsem jen děsivé hotovky ozvlášťněné smažákem a mohla jsem si vybrat z lepších jídel, než ve většině pražských obědových podniků. Chtěla jsem být za dámu, ale místo salátu jsem se nechala ukecat na kus masa. On se skvěla bavil s kamarády a já si sedla , že se chvilku budu opalovat, ale za pár minut byl číšník i s jídlem zpátky. A byl to ten steak, který by se klidně mohl srovnat třeba s tím z Cowboys v Nerudovce (jenže za poloviční cenu). Jsem jen blondýna a rozhodně ne recenzent restaurace, ale tady to bylo všechno nějak jinak… Číšník bleskovka, jídlo výborné, prostředí milé a všichni kolem spokojení. Takže jsem si řekla, že je něco špatně a ON se s nimi domluvil, aby se mi tu líbilo, protože mě sem hodlá po svatbě uklidit do nějakého venkovského domku…
Dám si na něj pozor. Ale vám sem cestu mohu jen doporučit…

Bude i dort s mým portrétem. Takže na těch pár minut budu slavná. Kdo bude chtít fotku se mnou. Anebo knihu s podpisem všech známých osobností. Navíc slíbil i Roman Hamrlík, že dorazí…

Ženská občas může mít těžké odbobí (o tom já vím svoje, protože těžké období mám skoro pořád), a když se v té době okolo ní motá někdo s praxí vymývače mozků, je to prostě pech. Ivetě se to stalo už poněkolikáté. A tentokrát brutálněji než jindy…
Pokud je někdo dlouhodobě vystaven psychickému tlaku, stane se, že prostě přestane jeho osobnost fungovat, jak má, a potom je náchylnější k ovládnutí. Spousta lidí takhle končí v zajetí nějaké podivné sekty.
A to se stalo i Ivetě.
„Báječný hudebník“ ŠIMISAN promine, ale to, co se teď děje okolo Ivety, je jasné, jen místo HOSANA nebo AMEN se u nich křičí HEJA HEJA.
Taky se dostávají do extatických stavů, ve kterých se nesmyslně objímají.
Nabíjejí se energií.
Bezmyšlenkovitě vykřikují do prázdna, jak jsou šťastní.
Jejich pohyby připomínají křečové stavy.
A hlavně jsou tak mimo, že je veškerá sebekontrola pryč a oni podléhají davové euforii, kterou v nich nějaký podivný guru vyvolává.
Až se Ivetě jednou podaří uniknout na chvilku z dosahu vymývače – třeba pojede natáčet někam do Polska novou píseň – možná se podívá realističtěji na poslední svoje účinkování a pochopí, že to bylo opravdu její poslední. I když se vlivu sekty zbaví, ukáže se, že tentokrát překročila hranice, ze kterých se nedá vrátit zpět. Takže Heja Heja je možná labutí písní Ivety Bartošové a proto je mi jí líto. Protože by si možná zasloužila nějakou lepší odrhovačku…

Jsem blondýna a tak když mi někdo řekne, že je něco trendy, tak jak mula jdu a chci se tam ukázat. Jeden z klientů se zeptal, jestli už jsem byla v restauraci Ichnusa na Smíchově, že to je tak úžasný podnik a trendy a skutečná ryzí atmosféra Sardinie a já musel apřiznat, že ne. Tak mi hned objednal stůl a já místo sezení s kámoškami vzala matku a jejího nového přítele na večeři.
Nejdřív mi trvalo podnik najít, nemohla jsem nějak uvěřit, že tohle je restaurace a ne jen otevřený bar s večerkou. Ale číšník byl mile milý, usadil nás a pak už jen poletoval s vodou, vínem a džusem. Jen na jídlo se pořád neptal. Tak jsem se zeptala já. Nabídl předkrmy a zase běhal s vodou a ptal se, jestli je všechno v pořádku. Přinesl předkrmy, které byly celkem fajn (fajn znamená, že bych se neposadila na zadek, ale dalo se to sníst – nakonec byly to nakrájené sýry), ale pořád se nikdo neptal na jídlo. Tak jsem se zase zeptala já a číšník slíbil, že pošle kuchaře. Přišel kluk, který možná bude dobrý kuchař, ale rozhodně není zvyklý na komunikaci s lidmi. Řekl nám, co má a co z toho umí uvařit. Máma na něj koukala jako blázen a její přítel se zeptal na steak. Kuchař ho měl a tak ho prý připraví. Já jsem se rozhodla pro rybu, ale měl samé, co neznám. Chvilku jsme se dohadovali, což ho asi už štvalo a tak mi dal najevo, že tomu nerozumím. Do toho se rozjela máma a začala se ptát na těstoviny. Ve chvili, kdy kuchař zrudnul, jsem jí objednala něco a zase běhal číšník s vodou a vínem a pořád se ptal, jestli je všechno v pořádku. Mezitím přišla asi majitelka a začala si s námi povídat. Ne, že bych nějak toužila slyšet z mámina sexuálního života, ale nedostali jsme se ke slovu, za to jsme po patnácti minutách věděli, že majitelka pojede cestovat po Indii a co tam hodlá vidět, ale naše jídlo pořád cestovalo jinde. Jen voda v rukou číšníka kroužila zlověstně kolem. Nakonec to dorazilo. Moje ryba byla naprosto děsná – nejsem žádná recenzentka restaurací, ale nebyla prostě rovnoměrně propečená a ani rovnoměrně ochucená, ale to neměnilo nic na tom, že mi ani trochu nechutnala. Steak nebyl krvavý, ale zato byl na povrchu přepepřený a taky trochu tuhý… Normálně bych si stěžovala, jenže tenhle podnik je prostě trendy, takže bych asi vypadala jako blbka. Dopili jsme čerstvou vodu a vyšli do stmívajícího se Smíchova. Matka mi oznámila, že se hodlá zase vdát a její přítel tahal ze zubů zbytky masa a já přemýšlela, jestli není lepší zajít na párek v rohlíku, abych doma neluxovala ledničku.
Tak nevím, jestli mám přiznat, že nejsem trendy anebo podnik doporučovat dalším známým…

Nevím, jakým zázrakem se mi podařilo přesvědčit JEHO, abychom vyrazili do divadla. Ale přišel domu dřív, dokonce si převlékl košili a kravatu, bez které jindy nevyráží ven, nechal ve skříni (což bylo dobře, protože na Karlštejnském nádvoří by byl asi jediný, protože všichni ostatní dorazili ve sportovním) a byl ochotný se se mnou vláčet z parkoviště u řeky nahoru na hrad. Po cestě si ani nestěžoval, takže jsem se cítila malinko slavnostně (taky upoceně, protože to je dálka a výška).
Úžasná atmosféra hradního nádvoří byla trochu narušená sardinkoidní tlačenicí židlí a lidí, ale když se začalo ochlazovat, aspoň jsme se navzájem hřáli…
Představení je úžasné, tedy Karel Roden je úžasný (i když mám trochu problém představit si ho jako stránoucího, tloustnoucího a utrápeného pantátu – úředníčka) a celé představení je postavené na jeho komediálním talentu. Jana Krausová je mu v patách, ale ve vypjatých hysterických scénách mu nestačí, prostě jsem jí nevěřila, že zuří, řve a byla by schopná ho zabít. Zatímco Roden si může dovolit postavu pilovat, zdálo se mi, že Krausová ji honí a nevystačí s dechem.
V průběhy hry jsem se přestala smát, protože mi nějak začalo docházet, že to není zase tolik k smíchu, protože je to víc pravda… Nakonec jsem se chvilku dívala na NĚJ a došlo mi, že k tomuhle my dva taky směřujeme… Naštěstí si Roden pochutnal na viagrách a celá hra jakoby nabrala na tempu. A smích zahnal všechny chmurné myšlenky. A ty se vrací až dnes…
Takže jestli se chcete pobavit a zároveň se podívat do vlastní budoucnosti, jděte na hru O LÁSCE. Pokud vás ovšem výkřiky: „To je jako u nás doma,“ víc trápí, než rozesmívají, připravte se na trochu psychoanalýzy. Na Karlštejně bylo ale dost lidí, kteří se bavili mnohem víc (a netrápili ani trochu), když mohly přiznat, že se díváme k nim do obýváku…

Miluju módní přehlídky. Dávají mi pocit výjimečnosti, když všechno ostatní selže. Tedy pokud nemluvíme o módních přehlídkách, které se používají v nákupních centrech jako lákadlo na venkovany k nákupu ve slevovém obchodu. Protože ty vám žádný pocit výjimečnosti rozhodně nemohou dát, když se tlačíte za provazem mezi funícím upoceným úchylem (který doufá, že některý z modelů bude průsvitnější, anebo dojde k nehodě a on to stihne vyfotit na svůj předpotopní foťák, aby se u toho večer mohl bavit) a dámičkou z výprodeje (která se snaží světu namluvit, že všechno od Louis Vuitton, co má na sobě, je rozhodně pravé z nějaké kolekce, kterou výrobce oficiálně nepředstavil světu, protože o podobných modelech nikdy nikdo neslyšel). Mám na mysli ty velké přehlídky, kterých je v Česku tak deset do roka (naštěstí všechny v Praze). A když se na ně dostanete, znamená to, že stojíte za to. Sedíte si mezi pražskou smetánkou a můžete zvedat nos nahoru, protože aspoň pro tento večer jste jedna z nich (trochu to kazí thajské přítelkyně obstarožních pracháčů, protože si se svou rolí nedají pokoj ani tady a lížou svým dědoušům ucho).
Takže pozvánka na jednu z nejhonosnějších přehlídek roku mi pochopitelně udělala radost. Najednou jsem mohla problémy
posledních dnů zahodit za hlavu a jít si užívat do lepší společnosti.
Chtěla jsem vzít Jeho s sebou, ale zase musel zůstat sedět v práci, takže jsem pozvala kamarádku. Stejně si to jako holky víc užijeme
a jako zadaná se nemusím stresovat, že budu vypadat zoufale sama.
Sice ještě nepředvedu svoje těhotenské břicho (protože vypadá spíš, jako když vypiju víc vody), ale nějak mě ten stav uklidňuje.
Moje kamarádka Mirka je na tom hůř. Nedávno se vrátila z Itálie, kde začala před deseti lety jako modelka a skončila jako opuštěná
stárnoucí milenka, která si z luxusního bytu v Římě mohla odvézt jen svoje oblečení. Bylo mi jí líto, a tak jsem jí u nás dala práci (pořád
ještě dokáže zblbnout pár klientů a dostat z nich víc peněz než všechny mladé holky, které skáčou do postele moc brzo).
Sešly jsme se o chvilku dřív, protože před přehlídkou je fajn zaskočit na vínko nebo kafíčko. Máte už lepší náladičku a hlavně přijdete mezi
posledními, a tak nemusíte sledovat trapné panáčkování celebrit, které se přišly nechat vyfotit. Mirka dorazila právě ve chvíli, kdy jsem si
vybrala minerálku a zelený čaj, a jak jsem ji zahlédla ve dveřích, věděla jsem, že to byla špatná volba doprovodu. Měla na sobě
úžasné bílé šaty s rudým drobným vzorkem, které byly sexy už na ramínku a na jejím těle modelky doslova zářily. A já jdu jen ve svých
oblíbených černých šatičkách z butiku na periferii. Budu jak její chudší kamarádka, i když to mělo být naopak. Jestli má podobných
hadříků z bytu v Římě ještě víc, nedopadla zase tak blbě. Já jsem za roky vztahů s bohatými muži vyhrála pár ošoupaných luxusních
kabelek a nějaké šperky… Read the rest of this entry »